Úryvek z divadelní hry Kluci z děcáku

OBRAZ 1

/Na jeviště vběhne mladý muž v nádražácké uniformě. Přibližně uprostřed jeviště se zastaví a celý udýchaný se rozhlíží kolem sebe. Vypadá vyděšeně. Jakoby přemýšlel, kam se schovat. Pak si ale bezradně klekne, chvíli se dívá směrem do publika a vzápětí se posadí se skrčenými nohami pod sebou. Sklopí hlavu. Nečekaně bouchne pěstí do podlahy a prudce vstane./

Jirka
Příteli, bratříčku. /Křičí téměř zoufale. Uslyší zaskřípání vlakové soupravy. Muž si zacpe uši a přechází nervózně z místa na místo. Pomalu sundá ruce z uší a když zjistí, že je klid, spustí ruce k tělu. Podívá se na hodinky./
Expres do Paříže. Pět minut na odbavení. Výstup. Nástup. Odjezd 14. 30. Příteli, bratříčku, asi jsem v maléru. /Mluví jakoby odříkával básničku. Pomalu a nejistě jde směrem k publiku a zastaví se až na nejzazším konci jeviště. Kouká zasněně před sebe./
Paříž, Vídeň, Barcelona, Berlín, Benátky, Curich, Moskva, Řím … příjezd, odjezd, … lidé chtějí poznat svět, … chtějí něco vidět, něco zažít, … /Dlouze se odmlčí. Začne přecházet po rampě jeviště./ Jeden vlak za druhým plný lidí … každý den … jedni míří tam a druzí támhle … a co je mým úkolem? Nakládat a vykládat zavazadla. … Tohle udělej a o nic víc se nestarej, tohle je tvá práce, za níž dostáváš zaplaceno, říká mi šéf. /S neskrývanou hořkostí. Uslyšíme píšťalku a zaskřípění vlakové soupravy. Jirka si znovu zacpe uši. Vzápětí na to se podívá na hodinky./
Na minutu přesně. Bratříčku, příteli, asi jsem v maléru. /Lakonicky. Podívá se za sebe a vzápětí mluví k publiku./ Pan šéf je jistě vzteky bez sebe. Budu mu muset vysvětlit, proč jsem neodvedl svou práci. /S neskrývaným despektem./ A nejspíš o tu svou práci přijdu, protože když mu řeknu pravdu, vyhodí mě na hodinu, a budu – li lhát, vyhodí mě tuplem. Šéf totiž nesnáší, když mu někdo lže. Jakýkoliv šéf právě tohle nesnáší. Když mu podřízení lžou. A můj šéf? – ten má na podobný nepravosti nos. Asi léta praxe, asi zná lidi a ví co může od koho čekat. /S neskrývaným despektem./ … No, v mém případě se nejspíš přepočítal. /Rezolutně. Na jeviště vtrhne mladík v nádražácké pracovní uniformě, ve stejné jako má jeho přítel, a rozhlíží se. Jakmile spatří Jirku, jde rychle k němu./

Petr
Jirko, co tady ksakru děláš? /Volá na svého přítele. Jirka se k němu otočí. Tváří se sklíčeně. Div se nevrhne svému příteli kolem ramen./
Copak nevíš, že přijel další expres? /Petr je zadýchaný. Předkloní se, aby se vydýchal. Jirka trpělivě čeká stoje před ním jako hromádka neštěstí. Petr se narovná a podívá se příteli zpříma do očí./

Jirka
Promiň bráško, ale já už to nemohl vydržet. 14. 30. příjezd, 14. 35. odjezd, všechno vím. Naložit, vyložit, o nic víc se nestarat, … to je má práce.

Petr
Naše práce, zatím naše. /Pustí Jirku a přejde se bezcílně po jevišti, aby se uklidnil./
Copak ti to nedochází? Byl bys v pěkném průseru nebýt mě. Zastal jsem za tebe tvou práci. /Ukáže na Jirku vyčítavě prstem./
Ksakru, brácho, nemůžeme si dovolit přijít o tuhle práci. /Jirka má slzy v očích. Petrovi jakoby vše v ten moment došlo. Petr se nervózně párkrát přejde po jevišti přemýšleje co říct, co udělat, aby svému příteli pomohl./
Copak už jsi zapomněl jaké to je nemít v kapse ani vindru?! /Ostře směrem k Jirkovi, který svého přítele nečinně pozoruje utíraje si slzy z očí./
Jirka
Nezapomněl, bráško. /Zajíkavým hlasem./

Petr
To je moc dobře. A jestli mi lžeš, tak si to koukej honem připomenout. /Důrazně. Na chvíli se odmlčí dívaje se na sklíčeného Jirku./
Mě tahle práce taky dvakrát nevoní, ale můžu díky ní trochu slušně žít, jako člověk chápeš? … A ty, ty teď se mnou půjdeš a budeš dělat svou práci. /Podívá se přísně na Jirku. Vzápětí k němu přistoupí a podívá se mu zblízka do očí./
Musíš být silný, bráško. V děcáku to přece nebylo o nic lepší a zvládli jsme to. … Spolu zvládneme všechno, uvidíš. /Petr Jirku chytne za ramena a usměje se na něj. Jirka ale moc povzbuzeně nevypadá. Petr vytáhne z kapsy peněženku a vytáhne pár bankovek. Vloží je Jirkovi do ruky./
Dobře, … fajn, to bude zase v pořádku, jasný. /Usměje se na Jirku./ Ty teď půjdeš do našeho lokálu a tam si objednáš něco pořádného k jídlu. /Podívá se na hodinky./ Dneska zbývá odbavit poslední soupravu a kdyby šéf cokoliv zmerčil, něco si už vymyslím. /Jirka svíraje v ruce bankovky hledí na svého přítele a neví co říct./
Tak běž a ať tě ani nenapadne odtamtud zmizet dřív, než se tam objevím. Počkáš tam na mě, jasný? /Co nejdůrazněji./ Slibuješ?

Jirka
Slibuju, bráško. /Petr Jirku spontánně obejme a vzápětí rychle odchází. Jakmile zmizí z jeviště, uslyšíme hvízdot píšťalky a skřípění vlakové soupravy. Jirka se za tím zvukem otočí s jistým odporem. Podívá se na bankovky a strčí je do kapsy. Pomalu odchází z jeviště. Hudební motiv. Jeviště zatmít./
l Úryvek z divadelní hry Outsideři
OBRAZ 1

/Jeviště je potemnělé. Kužel světla osvětluje muže něco kolem třiceti. Předstoupí před publikum./

Před jistou dobou jsem byl aktérem jednoho dle mého soudu zajímavého příběhu. Nebudete – li proti, rád bych se s vámi o něj podělil. Víte, pátek co pátek vyrážím ve svém voze pryč z města, abych si vyčistil hlavu. Každý má svůj způsob. Nemám nikdy žádný vytčený cíl, prostě jedu rovnou za nosem a teprve když mám pocit, že je na čase to otočit, jedu zpátky. Ale abych se dostal k jádru věci. Na jedné z těch mých cest jsem vzal stopařku. Mimochodem moc hezkou stopařku. Obvykle to nedělám, ale tenkrát jsem to udělal, nasedla do mého vozu a tím to všechno začalo. Odvezl jsem ji domů, mezitím jsme prohodili jen pár slov, nejsem zrovna dvakrát výřečný a společenský, a k mému překvapení mě ta v tu chvíli naprosto cizí ženská ten večer pozvala k sobě na kafe. /Muž se na moment odmlčí. Jeviště se osvítí. Zařízený interiér. Běžná obývací místnost./
Toto je její městský byt. A právě tady s mým příběhem začneme. /Pauza. Vstoupí žena a muž tím okamžikem začne hrát svou roli. Posadí se na pohovku a nezúčastněně se dívá na všechno kolem. Vzápětí nese žena podnos se šálky s kávou. Položí vše na stůl. Odbíjení hodin. Z kapsy si muž vytáhne zapalovač a zapálí si. Je očividně nervózní./
Nevadí vám to? /Dotáže se muž. Ženě to nevadí a vezme si taky cigaretu z krabičky a taky si zapálí. Mlčení a rozpaky. /
Je vám líp? … Vypadal ste nějak … divně. /Muž neví co říct, potahuje z cigarety, rozhlíží se kolem./ Stalo se vám něco?
Je mi smutno. /S téměř dojemnou samozřejmostí./
Můžu vám nějak pomoct?
Řekl bych, že ne.
Kam vlastně jedete?
Je pátek. /Odvětí nezaujatě. Žena na muže nechápavě civí./ Vždycky v pátek vyrážím z města a jedu rovnou za nosem … a navečer se zase vracím. /Podívá se na hodinky./ Mám nejvyšší čas. /Vstane a má se k odchodu./
Počkejte! /Žena neví co má říct, ale něco říct musí./ Ani ste si nestačil vypít kávu. /Dívají se na sebe. Muž se tedy z ničeho nic zase posadí./ Jak daleko to máte zpátky?
Zhruba sto kiláků.
To ste jel sto kiláků jen tak?
Proč ne?
Ste zajímavej, řeknu vám. … Heleďte, jestli chcete, můžete tu přespat.
K tomu není žádný rozumný důvod. /Rezolutně./
Venku je bouřka, blíží se půlnoc a já …
Co vy?
Nechci být dneska sama. /Dívají se na sebe. Mlčení, rozpaky./

Úryvek z divadelní hry Dostaveníčko v baru

(…)
Není nad to být chvíli sám. Trochu si zalelkovat, zapřemýšlet, trochu se odpoutat ode všeho a myslet jen na sebe a necítit se při tom jako sobec. I když já trochu jsem. Některý lidi to o mě říkaj. Že jsem sebestřednej, paličatej, málo srovnanej a nepředvídatelnej. No já nevím. Člověk když je jednoduchej, je to špatně. Když je složitej, je to taky špatně. Některý lidi do vás hučej a vůbec při tom neví, která bije. Ale tady a teď chci být jen sám za sebe. Za těch padesát tisíc, co jsem si tu v baru předplatil, si to snad můžu dovolit. Co říkáte? V baru se z ničeho nic objeví servírka.

Úryvek z divadelní hry Odlet do Záhřebu

(…)
Španělé mizí za zásuvnými dveřmi. Petr s pohledem ponejprv na ně a pak na Jitku pokračuje zasněně. Vrchní přinese lasagne. Podívá se na oba jako bachař na vězně. Beze slova zase zmizí. Jitka se pustí zase do lasagní, hltá je, ale je to spíše roztomilé, jí jako dítě, které nemá zábrany. Pak jezení nechá, podívá se na Petra, který zase jako kluk pije brčkem ledový čal a dělá si u toho ještě bublinky.

J.. Doporučuji vám Africký kontinent.
P. Moc horko na mě?
J. Na to si zvyknete.
P. A taky ani ždibec evropské civilizace.
J. Blbost, to bylo, civilizace tam místy prorůstá jako plevel u nás v trávě. A být bez té civlizace na pár dní, týdnů, měsíců, let, vůbec není špatné. To pak třeba zjistíte, že se bez ní hravě obejdete, že vám to bez ní i vyhovuje, že nepotřebujete internet, televizi, auto před barákem, dokonce ani ten barák ne. Užijete si náruč přírody, srostete a žijete tak říkajíc naplno a se vším všudy v souhře, chápete? /Emotivně/
P. Asi ano. A to nemáte strach, když to tak máte? Nebo si hrajete, tančíte, užíváte … ?
J. Strach, nebo spíš obava je součástí té hry, skutečného života. V něm žádné jistoty neplatí. Za to si užíváte svobody. A když to překonáte můžete pak tančit i sám se sebou, z prosté radosti z vítězství …
P. Musí to být krásné. /Zasněně/
J. Jo, to totiž neskutečně povznáší, byť pak někdy spadnete držkou na zem a hrabete se zpátky na nohy s vypětím všech sil.
P. Máte toho asi za sebou hodně.
J. Jak se to vezme, ale díky tomu se mohu cítit svobodně i tady. A nějaký naštvaný vrchní mě nerozhází.

Úryvek z povídky Manželství

Manželství
– Jsi v pořádku?
– Samozřejmě.
– Zdáš se mi smutný.
– To se mi občas stává.
– Můžu ti nějak pomoct?
– Myslím, že ne.
– Ráda bych.
– Já vím, ale to nejde.
– Jsem tvoje žena, kdo jiný by měl?
– Jen já sám.
– Co si udělat výlet? Někam vyrazit?
– Moc se mi nechce. Je na mě příliš horko.
– Odpoledne se má ochladit
. – Stejně bych raději zůstal doma.
– A co po obědě? Sedneme do auta a zajedeme se vykoupat.
– Víš, že se nerad koupu.
– Tak bych se koupala já a ty by ses díval.
– To mě nebaví.
– Byly časy, kdy tě to bavilo. Dokonce si mi při jednom takovém koupání vyznal lásku.
– To už je moc dávno.
– Šest let zase tak dávno není.
– Pro mě ano.

Mlčky leží vedle sebe. Sobotní ráno. Zpoza oken k nim doléhá zpěv ptáků. Mirek si jako obvykle po vyčerpávajícím pracovním týdnu čistí hlavu od nánosů všedních dnů a Lenka jako obvykle plánuje co s právě načatým víkendem. Občas to Mirkovi vadí. Ta její potřeba neustále mít rozplánovaný následující den, její neustálá potřeba něco podnikat, když ne s ním tak s někým jiným. Hlavně být pořád v pohybu a jemu se nedaří Lenku zastavit, tak jako jí se nedaří ho rozpohybovat. Někdy se to lépe podaří jejich dceři. Ta je ale právě na celých čtrnáct dní pryč ve škole v přírodě.
– Nejlepší bude, když se dnes zařídíš podle sebe. Stejně bych nebyl dobrý společník.
– Tak dobře. Připravím snídani, pak se sbalím a s kámoškou zajdu někam k vodě. Raději ji ale zavolám. Kdyby nemohla, tak holt půjdu sama.
Kámoška ale k vodě může. Moc se těší, stejně nevěděla, co s načatým dnem a tohle je dobrý nápad, řekne Lence. Bude čekat v deset hodin před domem. Lenka vstane a odejde do kuchyně. Mirek zůstane ještě ležet v posteli a listuje si v knize. J. M. Coetzee – Zrání. Skvělá kniha pro něj. Přišla mu do ruky ve správnou chvíli. Musí ji dočíst. Za dva týdny má odevzdat hotovou recenzi svému šéfovi v redakci. Slyší cinkání nádobí v kuchyni. Vstane, něco na sebe hodí, jde do koupelny, osprchuje se, při tom si zazpívá oblíbenou melodii od Beatles – Yestrday. Vypulírovaný se objeví v kuchyni. Lenka v krátkých šortkách si dává věci do tašky. Mirek si ji prohlíží. Zadek má pořád hezkej a nohy jak by smet, kdyby nikam nešla, navrhl by, jít zpátky do postele.
– Měj se tu dobře, miláčku. A kdybys něco potřeboval, zavolej.
– Užij si to.
– Ty taky.
Mirek zůstane v domě sám. Před sebou má výhled do letní zahrady. Právě pro něj se na té zahradě tolik dřel. Je to kus jeho země. Kus země kam patří, kde zapustil kořeny, kde je doma. Nasnídaný vstane od stolu. Umyje po sobě nádobí, vezme si nedopité kafe a usedne k počítači.
… …
Lenka s kámoškou Verčou leží na písčité pláži před rybníkem. Voda je čistá a osvěžující. Teplota stoupá až ke třicítce. Na očích mají sluneční brýle a sledují dění kolem.
– Hele, ještě se na nás mužský tu a tam kouknou. Při konkurenci těch mladých holek je to docela pozitivní zjištění, alespoň pro mě, řekne Verča.
– Zase tak starý nejsme.
– Je nám přes třicet.
– No a.
– Mám trochu povislejší prsa.
– Po dvou dětech není divu.
– Ty je máš pevná. Ani celulitida se ti nedělá jako mě.
– Trochu cvičím, to je všechno.
– To já taky a není to nic platný. Můj starej říká, že mu to nevadí, ale já vím, že jo. Myslím, že mu začíná vadit i ten můj velkej zadek.
– Ten si přece měla vždycky, utrousí Lenka.
– No právě. Už mu zevšedněl. Když o tom mluvíme, někdy má problém … chápeš, ne?
– Třeba ten problém není v tobě ale v něm.
– Jak to myslíš?, zeptá se Verča.
– I chlapi stárnou. Po třicítce jim to nemusí jít tak jako jim to šlo ve dvaceti.
– Jsem si jistá, že mít v posteli místo mě dvacetiletou brunetu, bude stejně dobrej, jako byl dříve se mnou. A co ten tvůj Mirek? Co on vůbec dělá?
– Myslíš teď?
– Myslím obecně. Učení přece nechal.
– Jo, už před rokem.
– A to je jako nezaměstnaný? Já bych vedle sebe nezaměstanýho mužskýho nesnesla.
– Je v jedné redakci. Píše pro ně recenze nových filmů a knížek. K tomu lektoruje články ostatních a tak.
– Intelektuál. /Tón jakým Verča to slovo vysloví se Lence nelíbí/.
– Jen dělá to, co ho baví.
– Má štěstí. Ale placený to asi moc není.
– Na tom nesejde. Důležitý je, že je spokojený.
– A ty si spokojená?
Lenka se na kámošku podívá. Pak si lehne na záda a dívá se do azurově modré oblohy. Odpoví stručně a jasně …
– Jsem. I když bych no někdy zabila. To je teda fakt.
(…)